Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sv.Václav a sv.Ludmila

 

Ve druhé polovině 9. století získal v české kotlině nejvyšší autoritu Přemyslovec Bořivoj, který přenesl své sídlo z Levého Hradce na dolním toku Vltavy na pražské hradiště.
   Nevelké pražské knížectví bylo zapojeno do soustavy vazeb širšího dosahu.                          Politicky a komunikačně bylo spojeno s Bavorskem a s knížecími rody Polabských Slovanů. Bořivoj měl za manželku Ludmilu ze starého Srbska (střediskem Žič, německy Zeitz; Kosmas klade její původ na základě jiných tradic do Pšova-Mělníka).[1]
S Ludmilou měli tři syny a tři dcery. Spytihněva, Vratislava (915 – 921) se ženou Drahomírou z Havolanska (pozdější Braniborsko) a Boleslava.
Ludmila se provdala za svého muže zhruba v šestnácti letech. Pocházela z bohaté rodiny. Po svatbě oba přijali od Metoděje křest na hradě moravského knížete Svatopluka.
Ludmila celé své mládí zasvětila víře, modlila se, trápila se posty, modlitbami a bděním.
Když Bořivoj zemřel, bylo jí asi 28-29 let. V té době došlo ke sporům o trůn mezi Arnulfem a Svatoplukem. Na základě Omuntesperchské dohody si nechal Svatopluk od Arnulfa potvrdit vládu nad Čechami. Naštěstí i během jeho vlády se mohla Ludmila opírat jak o vojenskou družinu, tak i o panovnický poklad díky dřívější promoravské politice.
Když v roce 894 Svatopluk zemřel, opět nastala otázka vlády nad Čechami. Po návštěvě v Řezně, kde se sešla všechna česká knížata, se stal hlavou zemí její syn Spytihněv. Víceméně za tuto volbu mohla Ludmila. Ta od smrti Bořivoje v Čechách volila od počátku Svatoplukovy vlády cestu, která sledovala vytvoření co nejširší podpory českých velmožů pro knížecí aspirace jejího syna či synů, tedy, aby při případném rozhodování o obsazení českého knížecího stolce knížetem z domácího panovnického rodu nebylo snadné pominout nárok Bořivojových synů.
Spytihněv vládl po otci dlouhých 20 let. Po něm nastoupil na trůn jeho mladší bratr kníže Vratislav I., po pěti letech vlády zemřel.
Vratislav po sobě nechal dva syny a vdovu Drahomíru.
Přibližně třináctiletého Václava a sedmi nebo osmiletého Boleslava. A tak jelikož Václav nabyl způsobilý vykonávat vládu, ale byl jediný následník, sněm svobodných pánů z Čech ho dosadil na stolec, ale rozhodování za něj bylo svěřeno jeho bábě Ludmile.
S tím se ovšem nemohla a nehodlala smířit kněžna Drahomíra, jeho matka. Po otevřeném střetnutí o moc v zemi se podařilo Drahomíře vyhrát. Ludmila ustoupila, vydala Drahomíře syny a odjela na přemyslovský hrad Tetín, který stojí na dohled od dnešního Berouna.
Ale i zde se zdála Ludmila Drahomíře nebezpečnou. A tak Drahomíra vyslala dne 15. 9. 921 dva přední vikingské muže ze své družiny, Tunnu a Gommona, aby ji zavraždili. Kněžna ten večer tušila, že se blíží její smrt a poprosila kněze Pavla, aby nechal sloužit mši. Po ní se vyzpovídala, přijala tělo a krev Páně a očekávala své vrahy.
Když vnikli do její komnaty, Ludmila je prosila o to, aby jí byla setnuta hlava, a tak prolila krev, čímž by bylo navždy její jméno ozdobeno palmovím mučednictví. Leč vrazi Ludmilu uškrtili. Bylo jí asi 61 let.
A tak Drahomíra dosáhla svého a přivlastnivši si všechen majetek své tchyně začala vládnout. Ludmilino tělo bylo pohřbeno na Tetíně.
 
Legendy
Legendy jsou účelové texty o životě svatých, jichž se užívalo při křesťanských bohoslužbách. Pro nejstarší dějiny kultu sv. Ludmily a Tetína mají význam následující legendy, dobou své provenience spadající do 10. – 12. století: Fuit in provincia Bohemorum, Diffundente sole, Crescente fide, Factum est, 1: staroslověnská legenda o sv. Václavovi. Proložní legenda o sv. Ludmile, legenda mnicha Kristiána označená Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile avie eius a krátké texty označované Subtrahente a Recordatus, což jsou v podstatě výtahy z legendy Kristiánovy.
Všechny tyto texty již vyvolaly a dodnes stále evokují celou řadu diskusí. Nejproblematičtější jsou zejména otázky jejich původu a doby vzniku.
Jaké odlišnosti ve výkladu ludmilské vraždy lze shledat při srovnání dané verze s dalšími legendami a dále pak, jak se tyto rozdíly promítají v mladších vyprávěcích pramenech a hagiografii? Jak se s nimi vyrovnávala historiografie?
Sporné jsou již některé momenty vraždy, jež ji líčí. Zatímco se dnes v podstatě ustálila chronologie tetínského dramatu, zůstává ne zcela vyjasněný bezprostřední motiv vraždy, dále je zde otázka etnického původu vrahů, problém, proč byla Ludmila uškrcena a ne sťata, a konečně diskutabilní je i otázka vražedného nástroje. Legendy na všechny tyto otázky odpovídají pouze zprostředkovaně. Zdánlivě jednoduchý a bezvýznamný problém, zda vrahové ke svému činu použili provaz či kněžnin závoj, sehraje, jak se zdá, při interpretaci tetínské vraždy také svou nemalou roli.[2] Nejstarší legendy uvádějí jako vražedný nástroj provaz, staroslověnský prolog o sv. Ludmile se zmiňuje o kněžnině závoji, mladší podání dávají přednost závoji (např. Kosmas, Dalimil).
Další sporným bodem je lokalizace Ludmilina prvního pohřbu. Vyřešit otázku, kde byla vlastně Ludmila původně pochována, kde stál hradní palác a jak vypadala jeho vnitřní dispozice, jak bylo hradiště opevněno, to je touha mnohých archeologů.
 Ludmila přišla na Tetín jako na fungující opěrný bod vznikající středočeské přemyslovské enklávy, Tetín byl hradem menšího významu než Praha (Kristián říká, že Ludmila „ a civitate metropolitana se cum suis auferens, castellum quoddam haut longe positum, cui vocabulum inest Tetin, adiit“)[3], s největší pravděpodobností byl na Tetíně již za Ludmilina života kostel, neboť legendy se shodují v tom, že kněz Pavel sloužil pro Ludmilu na Tetíně mši a že se zde zdržovalo několik kněží, konečně jisté je, že z podnětu kněžny Drahomíry byl na Tetíně vystavěn kostel sv. Michaela archanděla.
Konečně poslední komplex otázek se týká popisu tetínských zázraků připisovaných Ludmilině svatosti. Jde o problematiku nejméně dotčenou vědeckým zkoumáním.
Kristián se v této souvislosti zmiňuje o planutí svící a pochodní na Ludmilině hrobě, proložní legenda hovoří o zázraku, který není zachycen v žádné jiné legendě: „ Slepec nějaký prozřel, dotknuv se prsti, kdež Ludmila ležela.“
Líčení zázraků se stalo oblíbeným mladší v analistické literatuře a pochopitelně nemohlo chybět v hagiografických dílech. Popis zázraků oproti strohé řeči nejstarších legend postupně stále více košatěl. Důkazem toho je Hájek z Libočan.
 
Kult sv. Ludmily se zrodil téměř hned po jejím zavraždění. Svědčí o tom Drahomířin strach před zázraky na tetínském hrobě zavražděné kněžny., který byl dokonce tak silný, že se ho kněžna rozhodla zapudit založením nového kostela. Jakýmsi stvrzením svátosti kněžny se stala translace jejího těla z Tetína na Pražský hrad iniciovaná vnukem Václavem, resp. její druhé pohřbení dne 10. listopadu 925 v chrámu sv. Jiří za přítomnosti řezenského biskupa Tuta.
Zajímavé je, že do lidového podání nepronikl žádný ze zázraků, který popisují legendy. Na Tetíně se měly odehrát tři: z hrobu světice vycházela příjemná vůně, nad jejím hrobem se objevovaly hořící svíce a kterýsi slepec prozřel, když se dotknul prsti z jejího hrobu.
Poté, co Václav dospěl, se rozhodl, že ostatky Ludmily budou převezeny do Prahy.
Když tedy poslové vstoupili do baziliky, kde byla pohřbena, a odhrnuli hlínu z hrobu, zjistili, že náhrobní deska je z části ztrouchnivělá. Rozhodli se proto, že asi tělo bude zničené a chtěli hrob zavřít, ale s tím nesouhlasil kněz Pavel, a tak pokračovali. Po otevření hrobu zjistili, že tělo zůstalo neporušené.
Poté zabalili její tělo do rouch a převezli je do Prahy. Když jej chtěli znovu pohřbít, vykopaný hrob se zalil vodou, a tak usoudili, že se zde světici nelíbí. Z toho důvodu jel Václav do Řezna a vyžádal si posvěcení baziliky. Když se tak stalo, mohli ostatky v klidu pohřbít a hrob se nezalil vodou.[4]
 
Sv. Václav a legendy o něm
Životu sv. Václava a kulturním počátkům našich dějin se věnují svatováclavské dějiny, které jsou dosti početné. Jsou postaveny v podstatě na historických skutečnostech, ale nejsou bez legendárních motivů.Ty, ze kterých se vycházelo, jsou: latinská legenda Crescente fide, Gumpoldova legenda, Kristiánova legenda, legenda Nikolského, Vavřincova legenda, staroslovanská legenda a proložní legenda.
Václav se narodil roku 907 nebo 908. Byl nejstarším synem knížete Vratislava. Jeho matka se jmenovala Drahomíra a pocházela z knížecího kmene Stodoranů.
Její jméno a ani původ nejstarší latinská legenda Crescente fide (a ovšem ani z ní odvozená latinská legenda Gumpoldova) nezná; její jméno zachovala jen legenda staroslovanská a Kristián a prolog slovanský, mluvící o přenesení sv. Ludmily. Zajímavé je, že jméno Drahomíry neuvádí ani stará legenda o sv. Ludmile, tzv. Menkenova a ani pozdější legenda Diffundente sole, ačkoliv obě líčí její zločin.
Drahomíra přijala křest teprve po svém sňatku s Vratislavem. Měli spolu tři syny-Václava, Boleslava a prý ještě Spytihněva,o němž nejsou zmínky, a tři dcery, z nichž známe pouze Přibyslavu.
Vratislav zemřel v únoru 920 (nebo 921) ve 33 letech.
Ve svých třinácti letech byl Václav povolán opět do Prahy, aby nastoupil na trůn po svém otci. Po usnesení sněmu, že regentkou bude Ludmila, došlo mezi oběma ženami ke sporu, což vyústilo v tetínskou vraždu.
Krátce na to převzal vládu Václav. Na dobové poměry značně vzdělaný panovník. Porazil a podrobil si kouřimského Radslava, knížete Zlického (nazván podle Dalimila).
Vzápětí však musel čelit odvetnému útoku vojsk saského Jindřicha I. Poražený Václav složil králi obvyklý slib věrnosti a zavázal se k odvádění tributu 500 hřiven stříbra a 120 volů, udržel však panovnickou svrchovanost. Začal rozvíjet cílevědomou politiku. Výrazným nástrojem panovnické moci byla církev, což mu bylo i částečně vyčítáno matkou.
Po smrti Ludmily podle legendy Nikolského dochází k pronásledování kleriků a ničení chrámů. Václav byl po babiččině smrti odrazován od svého přehnaného křesťanského způsobu života a noví vládci mu bránili ve styku s kněžskými učiteli.
Po jeho nástupu na trůn došlo ke sporům u dvora. Šlo o boj mezi předáky, kteří drželi s ním, a těmi, co byli při Drahomíře. Vše skončilo jejím vyhnáním. O tom vypravuje jediný Kristián. Vyhnání Drahomíry ze země (slovanský prolog má: Budeč) chápe Kristián zároveň jako trest za zavraždění Ludmily, ale poznamenává hned při té příležitosti, že kníže po čase, pamětliv jsa přikázání božího o ctění otce a matky (touže větou vykládá rozhodnutí Václavovo legenda staroslovanská), povolal ji zpět, nedávaje jí ovšem podílu na vládě.
V rámci posilnění církve v politice si vyžádal od Jindřicha I. rámě sv. Víta a založil na Pražském hradě kostel sv. Víta. K tomuto zbožnému úmyslu si vyžádal autorizaci od řezenského biskupa Tutona.
Dále nacházíme zprávu o tom, že Václav byl ženat a zplodil syna Zbraslava. Tuto zprávu o Václavově sňatku má pouze Kristián a slovanská legenda Nikolského v samostatné vložce. Zpráva Kristiána není zcela jasná, ale je pozoruhodné, že je vsunuta do vět, v nichž Kristián takřka slovně opisuje legendu Crescente fide, a že přímo proti tvrzení svého pramene[5], mění slova své předlohy. Text je zřejmě porušen, ale vložená věta, počínající se určitým „quamvis“, nenechává čtenáře v pochybnosti, že Kristián má na mysli pohlavní zdrženlivost u muže ženatého, a že vynechává slova Crescente fide , že Václav chtěl zemřít jako panic. Že chtěl zemřít jako mučedník, opakuje Kristián po Crescente fide níže ještě jednou a i to, že chtěl v Římě obléknout mnišské roucho.
Během výstavby kostela chtěl odjet do Říma, jak již bylo řečeno, a nechat se obléknout do mnišského roucha, ale zabránila mu v tom ona stavba.
Ovšem to, co nejvíce ohrožovalo Václava, byla Boleslavova touha po moci a trůně, která byla podporována lidmi, odstrčenými od Václavova dvora nebo těmi, kteří se obávali o budoucnost zemí.
Boleslav byl též velmi vzdělaným mužem a oddaný křesťanství. Nejstarší legendy svorně zdůrazňují, že byl Boleslav sveden ke svému činu svými rádci; teprve pozdější legendy a s nimi především Kosmas udělaly z Boleslava ukrutníka a surovce, po případě pohana. Legenda staroslovanská mluví určitě a s podrobnostmi o zlých ďábelských rádcích, kteří navedli Boleslava k činu (zpočátku i tvrzením, že ho Václav chce zabít, poradiv se  se svou matkou a svými muži), podobně výtah prologu, méně určitě i Crescente fide (Boleslav podveden lstí ďábelskou se se zlosyny ohavně uradil proti svatému muži). Gumpold staví již v popředí závist a iniciativu Boleslava samého, jenž se nemohl dočkat toho ohavného činu a sám vymyslí lest, jak by Václava do své moci dostal. Kristián se zmiňuje o přehojných radách zlých lidí, jež ozbrojily Boleslava zbraněmi nenávisti a vraždy proti bratru, ale vůdčí podíl Boleslava, druhého Kaina, v přípravě vraždy líčí podobně důrazně jako Gumpold[6]. Legenda Nikolského klade opět důraz na zlé rádce Boleslavovy a o plánu pozvat Václava do Boleslavi vypravuje stejným způsobem jako Vavřinec. I u Vavřince vychází iniciativa od nešlechetných rádců Boleslavových; Boleslav je charakterizován jako sluha pekla a vyvrhel vší nepravosti; ještě silnějších slov užívá o Boleslavovi při té příležitosti legenda Oportet nos fratres.
Boleslav zavraždil svého bratra tak, že ho pozval na hostinu v Boleslavi, kde s ním už čekala na něj družina. Druhý den po oslavě se šel Václav pomodlit, avšak byl napaden nejdříve družinou a pak se utkal s bratrem, přičemž byl zabit. Stalo se tak v pondělí dne 28. září roku 929.
Václavovy vrahy jmenuje jediná legenda staroslovanská:,, Přední z nich slul Hněvsa, jenž měl dvorec přímo v Boleslavi,“ asi tentýž Boleslavův služebník, o němž vypravuje Kristián, ,,který byl věrným Václavovým dvořanem Podivenem zabit".Druzí dva se zřejmě jmenovali Tista a Tira. Podle téhož pramene chtěli spiklenci zavraždit i kněžnu Drahomíru, která před jejich úklady uprchla do Chorvat, to je do českých Chorvat v zemi Slavníkovců. Boleslav se ovšem nespokojil jenom se zabitím bratra. Po tomto převratu byli zabíjeni členové Václavovy družiny, dále pak jejich děti byly utopeny ve Vltavě, kněží a klerikové, kteří sloužili Václavovi, byli okradeni a vyhnáni ze země.
Po smrti mučedníka se dostavily neodmyslitelné zázraky. Prvý, známý již legendě staroslovanské byl ten, že krev zabitého po tři dny nechtěla vejít v zemi. Crescente fide ví o tom rovněž, ale již ve zveličené podobě. Gumpold to opakuje, ale zveličuje dodatkem : až po dnes skví se ta stěna zbarvení krve na znamení úcty. Kristián se drží věrně Crescente fide, Nikolského legenda pak Gumpolda. Staroslovanská legenda dodává ke zmínce, že krev po tři dny nevešla do země. „ a třetího dne (-večer- praví prolog) se ztratila a chrám vzešel nad ním, ani všichni lidé to viděli a se divili“. Přes rozličné pokusy dosavadní literatury vyložit nejasnou větu , je třeba se spokojit s vyznáním, že věta zůstává nesrozumitelnou. Z bohaté série pozdějších zázraků, jak je zaznamenaly nebo si vymyslely pozdější legendy, nezná slovanská legenda žádný zázrak, který by se stal při přenesení, o němž se zmiňuje kupodivu suše a krátce, na rozdíl od latinské tradice, jíž jsou translace se svými zázraky důležitým kusem oslavy i pravosti světcovy.
Tím, že došlo k zázraku , tělo svatého muselo být přeneseno do Prahy , chrámu sv. Víta, ale s podmínkou , že se tak stane v noci. Stalo se tak až po třech letech na Boleslavův rozkaz, který se kál ze svého zločinu. Aspoň podle staroslovanské legendy; nejstarší legenda latinská, Crescente fide, o Boleslavovi nehovoří a o přenesení vysvětluje z iniciativy „ některých“, kteří, snem upozorněni, o půl noci vyzvednou tělo svatého a zázrakem překročivše rozvodněný potok, uloží je ještě v noci do chrámu, jejž byl sv. Václav vystavěl. Gumpold následuje, Crescente fide všechno opět zveličuje: ,,Věrní vyzvednou tělo Václavovo ve strachu, neboť obávají se ukrutnosti knížete; u rozvodněného potoku najdou zřícený most.“ Že by se tak stalo na cestě do Prahy, Gumpold o tom nemluví ani neví; věcně jeho povrchnímu vzdělání nevadí, že se setkává nyní s potokem, jenž dělil od sebe místo vraždy a Pražský hrad ( výše, měl Gumpold za to, že Václav byl zabit někde v Praze; v důsledku toho omylu vynechal i zprávu Crescente fide , že po zavraždění Václava se odebrali vrahové rychle do Prahy, aby tam zavraždili Václavovy věrné, a upravil si tvrzení předlohy tak, že po vraždě, se ujal panství Boleslav a najednou k smrti odsoudil kněží a Václavovy věrné). Legenda Nikolského kombinuje zajímavě tradici Crescente fide a Gumpoldovu s vědomostmi staroslovanské legendy a Kristiána. Potok, jehož jména Gumpold ovšem neznal, nazývá legenda Nikolského (podobně jako Kristián[7]) Rokytnicí, ale nemá nic na rozdíl od Kristiána o zbořeném mostu přes Vltavu.
Kristiánova historie noční pouti do Prahy a zázračná neporušenost Václavova těla je u něho vyzdobena ještě hojnějšími divy a zázraky; v žádné legendě nechybí pěkný motiv o nezhojené ráně, kterou mu zasadil jeho bratr; v jedné pozdní legendě ještě čteme, že z rány kapala ještě teplá krev. V pozdějších legendách dále zázraků přibývá, ale i Boleslavovi se upírá kající úmysl. Nařídil prý přenést bratrovo tělo proto, aby eventuelní budoucí zázraky byly přičteny sv. Vítu a ne v. Václavu. Tento výklad vnesl do tradice teprve kronikář Kosmas.
Po pohřbení Václava docházelo ještě k další zázrakům.
 
Závěr
Podle svého názoru a bádání po literatuře, zabývající se touto problematikou, mohu říci, že tato témata byla poměrně hojně zpracována v české literatuře. Týká se to především kultu sv. Václava, k jehož zpracování mi velmi pomohla podrobná práce Josefa Pekaře Svatý Václav, kde autor pečlivě rozebírá různé pohledy legend , zabývajících se touto problematikou. Další takovou knihou mi bylo vydání F. M. Bartoše Kníže Václav svatý v dějinách a v legendě, kde se historik snaží objasnit otázku skonu mladičkého knížete spolu s povstáním slovanských kmenů v sousedství. S povstáním slovanských kmenů v sousedství. Podobně tomu tak bylo i s dílem Fr. Dvorníka : Život svatého Václava.
Se zpracováním tématu sv. Ludmily to už bylo o něco obtížnější, jelikož je velmi málo knih, které se věnují přímo zavraždění a následným zázrakům po Ludmilině smrti. Přesto jsem takovou knihu našla a použila ji ke své práci.
Vzhledem k tomu, co jsem se dozvěděla z legend, mohu konstatovat, že čím je legenda mladší , tím je více prostoupena autorovým smyslem pro dramatičnost a leckdy se od původních legend v mnohém liší. Je to zřejmě dáno dobovými tendencemi, jimiž byl autor ovlivněn a snahou udělat legendu zajímavější. Tím, že si kolikrát přidává své hypotézy, je historičnost legendy zkreslena. Proto je mnohem bezpečnější šahat po pramenech původních, které nejsou tolik ovlivněny názory několika generací autorů.
 
 
Literatura:
 
Avenárius,A. :Prvá slovanská legenda václavská legenda a slovanská kultúra v Čechách v 10. storočí, in: Typologie raně feudálních slovanských států, Praha 1987, s. 275-292
Bartoš, F. M. : Kníže Václav svatý v dějinách a v legendě, Praha 1929, s. 71
Boháčová,I.-Frolík, J.-Špaček, Jar. : Stará Boleslav, Čelákovice 1994
Borkovský,I. : Levý Hradec, nejstarší sídlo Přemyslovců, Praha 1965
                        Pražský hrad v době přemyslovských knížat, Praha 1969
Dvorník, Fr. : Život svatého Václava, Praha 1929 , 85 s.
Hledíková,Z. :Druhý život sv. Ludmily. In: Dějiny a současnost, 2/91, s. 11-15
Kosmova kronika česká, Red. L. Kotek. Praha, Svoboda 1975, 261 s
Ludvíkovský,Jar. : Tunna und Gommon- Wikingere aus der Prager Fúrstengefolgschaft?. In: Folia Diplomatika I, 1971, 171-188
Matoušková, A. : Tetín sv. Ludmily v českých dějinách, Okresní muzeum v Berouně 1992, 33 s.
Pekař,Jos. : Svatý Václav, Praha 1932, 95 s.
Profantová, N. .Kněžna Ludmila, Praha 1996, 133 s.
Stejskal, Fr. . Sv. Ludmila,její doba a úcta, Praha 1918, 130 s.


[1] Kosmova kronika česká. Red. L. Kotek, Praha, Svoboda 1972, s. 261
[2]Třeštík,D.:Vražda kněžny Ludmily. In: Dějiny a současnost, č.2, 1990, s. 6-11
[3] Kristiánova legenda, Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily, ed. Ludvíkovský,J., Praha 1978, s. 30
 
[4] Kristiánova legenda, Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily, ed. Ludvíkovský, J., Praha 1978, s. 49
[5] V němž se říká : vultu procerus et corpore castus, ita ut coelebs libenti animo optabat vitam finire, blandum habebat contra mites eloquium etc. Jím změněno na : Procerus vultu, castitatem ampplectens, quamvis hec raravis uxoratis, martirio presentem inhians finire vitam, blandum semper cum mitibus habebat colloquium etc. In :Kristiánova legenda, Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily, ed. Ludvíkovský, J., Praha 1978, 60 s.
[6] Kristiánova legenda, život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily, ed. Ludvíkovský, J. , Praha 1978, s. 63
[7] Kristiánova legenda, Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily, ed. Ludvíkovský, J., Praha 1978, s. 79

 

 
 

 

Portrét



Poslední fotografie


Kontakt


Statistiky

Online: 2
Celkem: 167499
Měsíc: 1210
Den: 56

 
 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA