Jdi na obsah Jdi na menu
 


REFERÁTY

1. Vodní obal Země (Hydrosféra)
představuje soubor všeho vodstva Země – tj. povrchové vody, podpovrchové vody, vody obsažené v atmosféře a vody v živých organismech. Celkové zásoby vody na Zemi činí asi 1 385 989 600 km³, z toho sladká voda představuje 2,53 %. Ve světovém oceánu je obsaženo asi 96,54 % slané vody a 2,5% sladké vody.
Na planetě Zemi neustále probíhá přesun vody mezi jednotlivými položkami zmíněnými v úvodu – tzv. koloběh vody (resp. hydrologický cyklus).
Voda povrchová je soustředěna převážně ve světovém oceánu a mořích, dále však také ve vodních tocích, v přírodních vodních nádržích jako v jezerech, bažinách, slatiništích atd., v umělých vodních nádržích (přehrady, rybníky), ve formě sněhu a ledu. Voda podpovrchová je obsažena v půdních pórech, průlinách, ve formě podzemního ledu v permafrostu. Voda v atmosféře se vyskytuje ve skupenství plynném (vodní páry), ve skupenství kapalném (vodní kapky), ale i ve skupenství pevném (sněhová vločka) a na závěr voda v živých organismech je bezpodmínečnou součástí rostlinných a živočišných těl.
 
 
Oceány a moře
      
 
Pohled na linii pobřeží
Většinu vody obsahují oceány a moře, které tvoří souvislou vodní plochu, již známe spíš pod názvem Světový oceán Země a připadá na něj 361,3 mil. km², což je 71 % a na souše pak zbývá jenom 149 mil. km² (celková rozloha Země je 510,3 mil. km²). Na severní polokouli je více pevniny než na jižní a to číselně vypadá tak, že na severní polokouli je asi 100 mil. km² souše a na jižní je to 49 mil. km² suché země.
Světový oceán je tvořen pěti oceány. Jsou jimi Tichý (občas nazývaný Pacifik), Atlantský, Indický, Jižní neboli Antarktický, a Severní ledový oceán. Největší je Tichý oceán, který zabírá 178,7 mil. km2 (35 % zemského povrchu) a můžeme v něm navštívit nejhlubší místo Země Mariánský příkop (průrva v zemské kůře o hloubce 11 034 metrů). Druhým největším je Atlantský oceán s celkovou plochou 91,6 mil. km2 (18 %), třetí pak Indický oceán 76,2 mil. km2 (14,9 %) čtvrtý je Jižní oceán se svými 32 248 000 km2 a nakonec Severní ledový se svými 14 350 000 km2.
 

 

 

2.REFERÁT
1. světová válka (1914 - 1918)
 Ve své době se jí říkalo "Velká válka", která co do hromadného ničení a zabíjení neměla obdoby. Na jejím konci ležely ohromné říše v troskách a vratký mír položil základy příštích konfliktů.

Příčiny první světové války sahají do 19. století, kdy z mnoha malých států, které byly v té či oné době součástí jiných zemí, vznikly státy nové. Větší země, jako například Německo a Itálie, se nyní chtěly prosadit vedle zavedených států, jako bylo Rusko, Francie a Británie, vedle vratkého Rakousko-Uherska ve střední Evropě i vedle postupně zanikající Osmanské říše na Středním východě Menší země, jak například Belgie, se soutěžení účastnit nemohly a zůstaly neutrální - nepřidaly se na žádnou stranu. 

Soupeři a nepřátelé
Do roku 1914 byly velké mocnosti rozděleny do dvou nepřátelských aliancí. Na jedné straně stály ústřední mocnosti (tzv. Trojspolek), z nichž nejvlivnější bylo Německo a Rakousko-Uhersko. Také Itálie byla jedním z partnerů, ale vztahy k ní se ochlazovaly, zatímco svazek s Bulharskem a Tureckem byl stále těsnější. Druhý blok, nazývaný Dohoda, zahrnoval Francii, rusko a také sympatizující, avšak ne plně angažovanou Británii. Země tvořící tyto aliance měly své silné i slabé stránky a sehrály v budoucím konfliktu značnou roli. Německo se stalo největší vojenskou mocností v Evropě. Její pokusy o soupeření s britským námořnictvem byly příčinou napětí mezi oběma zeměmi. Rakousko-Uhersko bylo obrovskou, avšak nestabilní monarchií zahrnující mnoho nespokojených a nepokojných národů. Británie, tato průkopnická průmyslová země, vládla ohromné zámořské říši. Při obraně spoléhala spíše na své velkolepé námořnictvo než na malou profesionální armádu čítající 386 000 mužů. Rusko bylo naproti tomu v průmyslové a vojenské technologii o 400 let pozadu, avšak do boje mohlo nasadit milióny mužů. Francie se stále nemohla smířit s porážkou Německem ve francouzsko-pruské válce v letech 1870 - 71, ani s válečnými náhradami, které musela platit. Válka však nakonec vypuklina Balkáně v jihovýchodní Evropě. Tato oblast byla ještě krátce předtím součástí Osmanské říše, ale Turci se z ní stáhli a zanechali za sebou mocenské vakuum, o jehož zaplnění soupeřilo Rakousko-Uhersko s Ruskem. V roce 1908 zabralo Rakousko-Uhersko provincie Bosnu a Hercegovinu. To rozlítilo bosenské a hercegovské Srby i sousední nezávislé srbské království. Rusko jako tradiční spojenec Srbska protestovalo, avšak nebylo připraveno podniknout jakoukoliv akci. Napětí se v oblasti ještě více zvýšilo, když byl 28. června 1914 v Sarajevu srbským studentem Gavrilo Principem zavražděn následník rakouského trůnu, arcivévoda František Ferdinand d´Este, se svou ženou.
 
Nikol  5.B

 

 

3. ČLOVĚK - JEHO HLAVA

Lidská páteř představuje zaoblený pilíř tvořený sérií obratlů, které jsou spojeny meziobratlovými chrupavčitými disky (menisky). Obratlová těle mají možnost malých pohybů díky meziobratlovým kloubům (spondyly). Výsledkem je poměrně velká mobilita páteře. Článek popisuje kolik obratlů je v našem těle a jaké jsou vlastnosti jednotlivých páteřních etáží.

Hlava (člověk)
 

Hlava je horní část lidského těla nad krkem, ve které se nachází většina smyslových orgánů společně s centrem nervové soustavy - mozkem. Nacházejí se zde centra zraku (oči), sluchu (uši), chuti (chuťové pohárky na jazyku), čichu (nos) a velmi jemné hmatové zakončení po celémobličeji (nejvíce v oblasti úst). Většina těchto center je umístěna v oblasti obličeje.

Nachází se zde i otvor pro přijímání potravy (ústa) a zároveň i pro dýchání (nos a ústa)
 
Stavba

Hlava je tvořena z 28 samostatných kostí.

Tyto kosti dohromady tvoří 

 

 

 

lebku. Nejhornější a zároveň i nejpevnější oblastí je horní část lebky zvaná kranium čili mozková schránka, ve které se nachází mozek.

 

Mimika obličeje je zajišťována více jak 30 svalů, které lidem umožňují vyjadřovat 

 

 

 

emoce pomocí změn v obličeji (např. úsměv či mračení).

 

Průměrná hmotnost hlavy dospělého člověka je asi 4,6 kilogramů a hustota cca 1200 kg.m-3. Hlava se podél osy páteře může otáčet o úhel asi 150°.

 
Lebka člověka

Lidská lebka (cranium) se u dítěte skládá z 22 kostí. Novorozenec má prostor mezi jednotlivými kostmi vyplněny vazivovými blankami (tzv. lupínky, fontanely), ty postupně zarůstají a celá lebka srůstá.

 
Kosti lebky
Kosti lebky jsou ploché, sestávají se ze dvou tenkých kostí a jedné řídké kosti, která obsahuje kostní dřeň, jejímu uspořádání říkáme diploe. Diploe najdeme jen v lebce.
www.wikipedia.cz

 

4.Živočichové

Živočichové  je kmen mnohobuněčných heterotrofních organismů, které se již na buněčné úrovni odlišují od rostlinhub. Jejich buňky nemají plastidy ani buněčnou stěnu. Jsou dnes řazeni do skupiny Opisthokonta spolu s houbami a některými prvoky. Říše živočichů je dnes totožná se svou bývalou podříší „mnohobuněční“ (Metazoa), nezahrnuje tedy žádné prvoky.

Jako živočichové v širším slova smyslu (Holozoa) je označována skupina Metazoa, o které pojednává tento článek, rozšířená a její některé jednobuněčné příbuzné (konkrétně o parafyletickou skupinu trubének Choanozoa).

Jako heterotrofní organismy jsou živočichové závislí na autotrofních organismech, především na rostlinách. Někteří živočichové žijí vsymbióze s autotrofními jednobuněčnými organismy, které jim poskytují potravu. Přibližně třetina kmenů má parazitické zástupce, některé kmeny jsou výhradně parazitické.

V živočišném těle často dochází ke značné specializaci jednotlivých částí (tkáněorgány). Houby a vločkovci tj. nejprimitivnější kmeny, ale ještě tkáně nemají a jejich buňky jsou do jisté míry schopné autonomie. Houby jsou příbuzné s trubénkamikmenem prvoků, jehož zástupci mají schopnost tvořit kolonie. Skupina Myxozoa je sekundárně jednobuněčná a byla proto dříve nesprávně řazena mezi prvoky – dokázala se však její příbuznost s žahavci.

Je známo přes 35 kmenů mnohobuněčných. Zhruba polovina je výhradně mořských, všechny kmeny kromě drápkovců mají i vodní zástupce. Všechny kmeny, včetně drápkovců, však vznikly v moři.

 

5.Rock and roll

Rock and roll (také známý jako rock 'n' roll nebo počeštěně rokenrol) je historické označení pro první etapu vývoje rockové hudby, hudební žánr, který se objevil v 50. letech v USA a rychle se rozšířil po celém světě. Od 60. let, kdy bylo možno sledovat jednotnost vývojové linie a kdy se začaly objevovat další vývojové etapy, se používá pro tuto hudbu termín rock. Od poloviny 50. let se rock 'n' roll stal jedním z nejoblíbenějších hudebních stylů a tento stav trvá dodnes.

V roce 1954 začali interpreti v oblasti country and western i v oblasti hlavního proudu tehdejší populární hudby objevovat rhythm and blues. Ten byl do té doby určen téměř výhradně pro černošské městské obvyvatelstvo USA. Prvním významným představitelem této tendence bylBill Haley, který adaptoval původní černošskou nahrávku Rock Around The Clock a která se stala v roce 1955 světovým hitem. Rychle se objevili další následovníci. Elvis Presley se v roce 1956 prosadil se svým hitem Heartbreak Hotel a téměř okamžitě se stal idolem mladé generace. Právě Elvis Presley znamenal velký mezník v prudkém růstu kultu hvězd.

Koncem 50. let začíná další etapa vývoje rock and rollu. V následujících letech probíhal vývoj ve třech hlavních proudech

běloši se blíže seznamují s výrazovými prostředky rythm and blues. Představitelé tohoto proudu jsou Everly Brothers, Buddy Holly,Eddie Cochran, Jerry Lee Lewis, Neil Sedaka, Del Shannon

Pozornost posluchačů se obrací na černošské hudebníky, těmi jsou např. Little Richard, Chuck Berry, Bo Diddley, Fats Domino

Rock and roll ovlivňuje autory a interprety moderní populární hudby, kteří přicházejí s první syntézou např. Paul Anka, Pat Boone, Ricky Nelson

Začátkem 60. let už určuje rock and roll převládající charakter moderní populární hudby. Začíná se označovat jako rock. V roce 1964 přichází světový nástup a dominance britských rockových skupin.

 

 

6. Jan Werich

Jan Werich se narodil roku 1905 v Praze a byl českým filmovým a divadelním hercem, dramatikem, filmovým scénáristou a spisovatelem. Werich vystudoval gymnázium v Praze, kde se také seznámil se svým pozdějším divadelním partnerem Jiřím Voskovcem. Dále studoval na Karlově Univerzitě, později působil v Osvobozeném divadle a potom ve Spoutaném divadle, přičemž na divadelní scénu vstoupili s Voskovcem hrou Vest pocket revue. Voskovec a Werich společně s jejich hudebním autorem Jaroslavem Ježkem, byli nuceni emigrovat do USA a druhou světovou válku strávit zde. Když se V+W vrátili z USA obnovili Osvobozené divadlo, ale kvůli politické situaci již nemohli hrát politickou satiru. Poté Jan Werich působil v mnohých pražských divadlech a byl i ředitelem Divadla ABC. Werich byl mezi prvními, kdo podepsal petici Dva tisíce slov. Zemřel roku 1980 v Praze.

 
 

V dubnu 1927 uvedl s Voskovcem představení Vest pocket revue v pražské Umělecké besedě. V létě roku 1927 se soubor stal součástí Osvobozeného divadla (které vzniklo r. 1925 jako divadelní sekce Devětsilu). Voskovec a Werich v Osvobozeném divadle pracovali jako autoři i herci a vytvořili osobitou komediální dvojici. Spolupracovali také s hudebníkem Jaroslavem Ježkem.

V listopadu 1938 ukončilo Osvobozené divadlo svou činnost, V+W a J. Ježek emigrovali do USA. Po návratu do vlasti roku 1945 založili Divadlo V+W.

Voskovec se však uchýlil roku 1948 do exilu a tak Jan Werich přešel do Divadla státního filmu v Karlíně. V letech 1955-59 byl uměleckým ředitelem a hercem Divadla satiry (roku 1957 přejmenované na Divadlo ABC), kde se spolu s partnerem M. Horníčkem.

JAN WERICH: ZKLAMANÝ PROROK LEPŠÍCH ČASŮ

Proslavil se už za první republiky ve dvojici s Jiřím Voskovcem, s ním po boku přežil protektorátní hrůzy v americkém exilu, po roce 1948, už bez svého "dvojčete", jež před znesvobozeným domovem dalo přednost svobodné cizině, usiloval o kompromis mezi vlastními uměleckými ambicemi a direktivami komunistické kulturní politiky. Jméno, jež u nás stále ještě znají všechny generace: Jan Werich.
 
Narodil se v Praze jako jediné dítě svých rodičů. Otec pracoval v pojišťovně a patřil mezi nižší úřednictvo, matka "hrozně rozmazlovala Jeníčka", jak po letech prozradil Jiří Voskovec, charakterizuje rodinné poměry svého nejbližšího přítele slovy velmi tvrdými: "Janova maminka byla dosti hloupá paní, která se vyznačovala pýchou nevzdělaných lidí. Byla hrozně choulostivá na to, aby se jí říkalo milostpaní, v podstatě to byla hodná ženská. Děsně moc mluvila. To má Jan po ní. Za mlada byla Sokolka, veliká vlastenka, národně demokratická. Česká žena. Pan Werich, otec, byl cynik. Děsně protivný. Když jsme začali mít úspěch, byl hrozně nafoukaný na naše divadlo. Měl nás oba hrozně rád. Seděl vždycky v první řadě a byl hrdý na syna. (...) Werichovic, to bylo tedy opravdu švejkovské, staropražské manželství."
 

 

 

7. Naše houby

Hřib Smrkový

Houby představují velkou skupinu živých organismů dříve řazenou k rostlinám, nyní vyčleněnou jako samostatnou říši. Její zástupci jsou velmi různorodí a můžeme je nalézt po celé Zemi - v současnosti je známo kolem 1,5 miliónu druhů hub. Člověka provázejí od nepaměti: První léčivé houby měl v kapse už ledový muž Ötzi před 5000 lety. 

Léčivé houby 

Využití hub k léčení sahá hluboko do minulosti. Houby umí léčit, některé dokáží zvyšovat přirozenou imunitu organismu a lze je tedy využít jako podpůrný prostředek při léčbě. Houby příznivě působí také na některé civilizační choroby. Nejen o léčivých schopnostech hub jsme hovořili s Ing. Ivanem Jablonským. 

Jedovaté houby 

Muchomůrka zelená

Tentokrát se zaměříme na jednu z obávaných vlastností hub a tou je jejich toxicita. Dobře víme, že houby dělíme na jedlé, nejedlé nebo jedovaté. A právě o jedovatých houbách si dnes budeme povídat s dr. Jaroslavem Klánem z Ústavu soudního lékařství a toxikologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde působí jako klinický bioanalytik pro soudní toxikologii. Diagnostikou otrav houbami a rostlinami se zabývá už třicet let.

www.rozhlas.cz

Houby (Fungi, dříve Mycophyta) představují velkou skupinu živých organismů dříve řazenou k rostlinám, ale nyní vyčleněnou jako samostatnou říši. Její zástupce lze nalézt po celé Zemi a vyskytují se mezi nimi významní rozkladačiparazité či v průmyslu ipotravinářství využívané druhy. Mnoho druhů náleží mezi mutualisty žijící v symbióze s cévnatými rostlinami nebo s řasami. Je známo kolem 1 500 000 druhů hub.[1] V České republice je zjištěno asi 10 000 druhů.

V užším pojetí jsou houby (Fungi) stélkaté organismy různého tvaru a velikostí, bez asimilačních barviv (tzn. bez plastidů), s heterotrofnívýživou, s buněčnou stěnou chitinózní. Zásobní látkou jsou oleje a glykogen. Houby se rozmnožují buď vegetativně (rozpadem vlákna mycelia), nebo nepohlavními nebo pohlavními výtrusy.

Věda zabývající se houbami se nazývá mykologie.

 

 

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

Portrét



Poslední fotografie


Kontakt


Statistiky

Online: 1
Celkem: 165029
Měsíc: 1276
Den: 39

 
 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA