Jdi na obsah Jdi na menu
 


Planety naší sluneční soustavy

 

Mars
 
Základní charakteristika
Mars je druhá nejmenší planeta (po Merkuru) a obíhá jako čtvrtá planeta kolem Slunce. Na obloze nás upoutá jeho načervenalá barva a proto je často označován za Rudou planetu. Horniny, půda a obloha mají červený nebo růžový odstín. Výrazná červená barva byla hvězdáři pozorována celou historii. Staré národy ji považovaly za symbol ohně a krve, a proto možná nepřekvapí, že mu bylo jeho jméno dáno Římany na počest jejich boha války. Podobná jména mu daly i ostatní civilizace. Staří Egypťané tuto planetu pojmenovali "Her Descher", ve významu červená planeta.
Prvotní pozorování
Spolehlivou informaci o tom, kdy byla planeta Mars poprvé pozorována, nemáme k dispozici, pravděpodobně to ale bylo kolem roku 3000 až 4000 před n.l. Všechny velké středověké civilizace, Egypťané, Babyloňané a Řekové, věděly o této "putující hvězdě" a daly jí svá jména. Zpravidla se v názvu objevovala charakteristická červená barva, jako "Červený objekt", "Nebeský oheň", "Pochodeň" nebo "Bůh války".
Mars není hvězda
Jaké příznaky vedly k tomu, že byla planeta Mars odlišena od okolních hvězd? Především, Mars je červený, a to díky oxidům železa, které se nacházejí na jeho povrchu. Za druhé, hvězdy byly pozorovány jako mihotající se bod, kdežto Mars byl pozorován stejně jako ostatní blízké planety jako velká koule. Mimochodem, Mars je pátý nejjasnější objekt na obloze po Slunci, Měsíci, Venuši a Jupiteru. A za třetí, Mars se jako ostatní planety pohybuje po obloze. Jak se Země otáčí kolem své vlastní osy, tak všechny objekty na obloze putují od východu na západ. Objekty sluneční soustavy sami obíhají okolo Slunce, a protože jsou mnohem blíže než hvězdy, tak je jejich pohyb vůči hvězdám relativní. Obvykle se Mars po nebeské sféře pohybuje od východu k západu. Země má ale větší rychlost oběhu a tak Mars předběhne a to způsobí změnu v jeho pohybu na obloze. Nejdříve se začne snižovat rychlost pohybu, potom se zastaví a začne se pohybovat retrográdním (zpětným) směrem, od západu na východ. Potom se opět zastaví a pokračuje ve svém původním pohybu (vytvoří na obloze kličku). Tento druh pohybu je typický pro vnější planety a je nejlépe pozorovatelný u Marsu.
Starověké civilizace a Mars
Bůh války
Vše, co se vědělo o Marsu před tisíci let, byla zářivá barva a jeho podivný pohyb. Mars byl považován za boha nebo jeho poslíčka a byl hlavní částí raného náboženství a astrologie. Různé kultury měly o Marsu odlišné mínění, které lze vysledovat dle jména, které mu dávali. Egypťané pravděpodobně jako první národ pochopili, že hvězdy mají na nebi pevnou polohu, pouze pět z nich tuto podmínku nesplňovalo. Těchto pět "speciálních hvězd" (planet), které bylo možné pozorovat pouhým okem, dostalo individuální jména. Mars dostal právě Har Decher, "Červený objekt". Babyloňané provedli pečlivější pozorovaní Marsu a nazvali jej Nergal, "Velký hrdina, král bojů, pán bitev a ochránce bohů".
Symbol Marsu
V Řecku, zde byl Mars občas znám jako Hercules, ale častěji jej Řekové a Římané považovali za "boha války", Ares a Mars. Řecká a Římská mytologie vypráví o bohu války jako o synu Dia a Hery, kterými byl pohrdán. Řekové jej považovali za vražedného zbabělce, kterého nenáviděli. Římané, kteří vyhráli válku, jej považovali za mocného bojovníka. Někteří Římané jej dokonce uctívali, zanechávali mu u jeho oltáře lidské oběti. Značka planety, používaná dodnes, má znázorňovat ochranu a sílu Marsu.
Arabové, Turkové a Peršané Mars pojmenovali Mirikh, ve významu "Pochodeň", "Střelná zbraň" nebo "Dlouhý šíp hozený z dálky". Peršané jej nazvali Bahran nebo Pahlavani Sipher, "Nebeský bojovník".
Indiáni nazývali červenou planetu Angaraka, kde angara znamená "Hořící uhel". Někdy jej také nazývali Lohitanga, "Červené tělo".
Tycho Brahe a Johannes Kepler
O Mars se v minulosti asi nejvíce zajímal dánský astronom Tycho Brahe (1546-1601), který jej studoval po dobu 20 let a stal se tak nejzkušenějším astronomem z období před vynálezem dalekohledu. Byl odborníkem na přesná měření polohy planet a hvězd prováděná pouhým okem. Proto udělal překvapivě přesné výpočty polohy Marsu s přesností 4' a to bez pomoci dalekohledu. Braheho student, německý matematik a astronom Johannes Kepler (1571-1630) zveřejnil v roce 1609 první dva zákony o  pohybu planet ve spise Astronomia Nova. Zde také předložil novou revoluční hypotézu o tom, že Mars krouží okolo Slunce po eliptické dráze. Lidé si totiž mysleli, Kepler také, že se planety pohybují po kruhových drahách, protože kruh byl považován za 'dokonalý tvar'.
Mars od sedmnáctého století
Galileův dalekohled
Již v roce 1600 byl objeven dalekohled, avšak první, kdo použil dalekohled k astronomickým účelům, byl pravděpodobně Galileo Galilei (1564-1642) v roce 1609, když se svým primitivním dalekohledem pozoroval Mars.
Zhruba 50 let po prvním Galileovo pozorovaní, v roce 1659, holandský astronom Christian Huygens (1629-1695) nakreslil při použití vlastního dalekohledu Mars. Na Marsu objevil tmavou skvrnu (pravděpodobně Syrtis Major) a zjistil, že rotuje okolo planety zhruba jednou za 24 hodin. V  roce 1666 uvedl Giovanni Cassini (1625-1712) trochu přesnější hodnotu rotační doby Marsu, 24 hodin 40 minut. Huygens jako první objevil bílá místa na jižním pólu Marsu, pravděpodobně polární ledové čepičky, to se psal rok 1672. V roce 1698 vydal knihu Cosmotheros, kde jako první publikoval pojednání o možnosti života mimo naší planetu.
18. století nepřineslo v astronomii žádné velké objevy, zejména takové, které by se týkaly Marsu. Pouze Miraldi pozoroval póly Marsu a studoval příčiny polárních čepiček. V roce 1719 byl Mars v opozici a zároveň nejblíže k Zemi, tak se stává jednou za 300 let (2003). Mezi veřejností vyvolala tato nezvyklá záře Marsu na obloze zděšení.
Okolo roku 1780 Sir William Herschel (1738-1822) studoval barevný povrch Marsu a jeho změny a došel k závěru, že tmavé oblasti jsou oceány a světlejší krajina je pevnina. Pomocí zákrytů hvězd také zjistil přítomnost atmosféry Marsu. Herschel se domníval, že všechna tělesa ve sluneční soustavě, Slunce nevyjímaje, mají obyvatele, z nichž někteří mohou být inteligentní.
V roce 1727 se povedl zvláštní "objev", který se týkal Marsu. Ve skutečnosti se (pravděpodobně) jednalo o shodu náhod, která ale stojí za zmínku; Jonathan Swift objevil ve svých Guliverových cestách dva měsíce Marsu. "Oni také objevili dvě menší hvězdy nebo satelity, které obíhají okolo Marsu, přičemž vnitřní ve vzdálenosti přesně tři průměry Marsu od jeho středu a krajní pět; dříve jmenovaný se otočí ve vesmíru za 10 hodin a ten druhý za 21 a půl hodiny." Mars má skutečně dva měsíce, ale ve vzdálenosti 2,7 a 6,9 poloměrů Marsu. Byly objeveny v roce 1877 Asaphem Hallem, 150 let po vydání Swiftovy knihy.
V devatenáctém století byl Mars sledován mnohem intenzivněji než předtím. Začátkem století francouzský astronom Flaugergues jako první objevil prachové bouře, které popsal jako "žlutá mračna". Později prohlásil, že se ledové polární čepičky ztenčují, jinými slovy se vypařují (ve skutečnosti sublimují, ale to on nevěděl). Z toho usoudil, že je Mars mnohem teplejší než Země.
Perioda rotace byla Wilhemem Beerem (1797-1850) a Johannem von Maedlerem (1794-1874) stanovena na 24 hodin 37 minut a 22,6 sekund. Později, v roce 1862 ji Kaiser vypočítal na 24 h 37 min 22,62 s, která je překvapivě blízko skutečné hodnotě 24 h 37 min 22,7 s.
Možnost života na Marsu neustále astronomy provázel a povrchové jevy Marsu tomu jen nasvědčovaly. Například v roce 1854 William Whewell zpozoroval, že má Mars zelené moře a červenou pevninu, a byl zvědavý, zda by to nemohlo znamenat život. V roce 1867 vydal R.A. Proctor jeho mapu Marsu s kontinenty a oceány. Jeho volba nulového poledníku je používána dodnes.
V roce 1877 vytvořil Giovanni Schiaparelli (1835-1910) názvosloví pro povrchové útvary, názvy utvořil z mytologie, historie a různých jmen. Schiaparelli použil slovo canalli k označení přímých pruhů na povrchu Marsu a později bylo přeloženo jako kanály. Toto slovo způsobilo opětovné otevření možnosti života na Marsu. Schiaparelli zaznamenal "jezera" nebo ostrovy na Marsu. Později začaly přibývat kanály i tam, kde ve skutečnosti nebyly, toho se dopouštěl nejenom Schiaparelli, ale i ostatní vědci svými dvojitými kanály apod.
Percival Lowell
Pravděpodobně nejslavnější pozorovatel byl Percival Lowell (1855-1916), když v roce 1895 vydal svoji knihu, jednoduše nazvanou Mars. Zde popsal kanály a technicky vyspělou civilizaci, která je stvořila. Ačkoliv Lowell postavil celkem výkonnou observatoř (Lowellovo observatoř v  Arizoně, používaná dodnes) a zvýšil celkový zájem o Mars, jeho posedlost životem na Marsu celkově uškodila nauce o planetách, zejména v USA.
Navzdory dřívějším pozorování, na Marsu nejsou žádné umělé kanály nebo vodní jezera či oceány. Barevná různost jsou pouze různé druhy půdy, jejichž změna souvisí s roční dobou na Marsu. Kanály viděné astronomy se dají vysvětlit jako způsob, jak lidské oči interpretují tečky, které jsou blízko sebe. Také dvojité pruhy jsou pouze optickým klamem.
Asaph Hall
Rok 1877 provázel mnoho dalších objevů týkajících se Marsu, navíc Schiaparelli nakreslil novou mapu.
Americký astronom Asaph Hall (1829-1907) objevil dne 11. a 16. srpna 1877 dva velmi malé měsíce Marsu, které byly pojmenovány po koních římského boha Marse, Phobos (strach) a Demios (roj), později byl pravděpodobně změněn na Deimos (zděšení). Největší krátery na měsíci Phobos byly pojmenovány jmény Hall a Stickney (dívčí jméno Hallovy ženy). Ve stejném roce Nathaniel E. Green jako první spatřil v blízkosti okraje planety ranní a večerní mračna Marsovy atmosféře.
Existence živých organismů
Dříve než se Mars začal zkoumat pomocí kosmických sond, byl to největší kandidát pro mimozemský život. Tento názor se ujal díky tomu, že byly na povrchu této planety pozorovány kanály. Toto vedlo k populární domněnce, že tyto kanály jsou zavlažovací a že byly vytvořeny inteligentními bytostmi. V roce 1938 bylo odvysíláno rozhlasem drama na motivy sci-fi "Válka světů" a mnoho lidí věřilo této povídce a obávalo se invazi Marťanů. Další důvod, proč si lidé mysleli, že je na Marsu život, byl ten, že u této planety dochází k sezónním změnám barvy jeho povrchu. Tento jev vedl ke spekulacím, že k této změně dochází díky různým marťanským vegetačním pochodům v době teplejších a chladnějších měsíců.
V červenci roku 1965 sonda Mariner 4 poslala 22 detailních záběrů Marsu. Všechny tyto snímky potvrdily, že povrch planety obsahuje mnoho kráterů a přirozeně vytvořených kanálů. Tyto kanály evidentně nebyly uměle vytvořeny a ani jimi neprotéká voda. V červenci a září 1976 přistály na povrchu Marsu dva přistávací moduly sondy Viking, které provedly tři biologické experimenty a objevily neočekávané a záhadné chemické aktivity v marťanské půdě. Tyto aktivity ovšem neposkytly svědectví o přítomnosti živých mikroorganizmů v půdě v blízkosti přistání.
Biologové spojení s  touto misí jsou dále přesvědčeny, že je planeta Mars samo sterilizovaná. Toto zdůvodňují tím, že kombinace slunečního ultrafialového záření, které nasycuje povrch, extrémní sucho půdy a okysličovací povaha půdy chemicky znemožňuje vytváření živých organismů na Marsu.
Venuše
Vysvětlení jména
Venuše, perla oblohy, starověkými astronomy zvaná též jitřenka nebo večernice. Venuše nese jméno podle řecké bohyně jara a probouzející se přírody, později však známé jako bohyně lásky a krásy a stejně tak, jako je tajemná láska, tak i Venuše před námi skrývá svou tvář a halí ji do oblaků a par. Toto jméno jí snad bylo přisouzeno díky jasnosti Venuše na obloze. A když se mnohem později určovala jména objektů na povrchu, objevitelé pokračovali a byla jim, až na pár výjimek, dána ženská jména.
 
Popis tělesa
Zpočátku si lidé neuvědomovali, že "večernice" a "jitřenka" je ve skutečnosti stejná planeta. To bylo již hodně dávno.
Astronomové se nyní někdy zmiňují o Venuši jako o sestře Země. Obě mají podobnou velikost, hustotu a objem. Obě vznikly ve stejné době zahuštěním ze stejné mlhoviny. Nicméně, během posledních málo roků vědci přišli na to, že tady podobnosti končí. Nemá žádné oceány a je obklopena hustou atmosférou, složenou převážně z oxidu uhličitého a v atmosféře se nachází i kapky kyseliny sírové. V atmosféře nenaleznete téměř žádné vodní páry. Na povrchu je atmosférický tlak 90krát větší než na Zemi v nulové nadmořské výšce.
 
Pozorování
Venuše je po Měsíci nejjasnější objekt na noční obloze. Má na to nárok, protože je Zemi nejblíže. Venuši lze pozorovat ráno nebo večer. Na Venuši lze už triedrem nebo malým dalekohledem pozorovat fáze dne, ale jak je známo, Venuše je obklopena hustou atmosférou, takže dalekohledy lze pozorovat jen atmosféru.
 
Historie výzkumu
1610, konec září 
Galileo Galilei pozoroval fáze Venuše 
1677 
E.Halley navrhl pozorovat přechody Venuše přes Slunce pro určení vzdálenosti Země - Slunce
1761, 6.června 
M.V. Lomonosov objevil atmosféru Venuše 
1932 
T.S.Adams a T.Dunham zjistili oxid uhličitý v atmosféře 
1958 
z měření vlastního rádiového záření byla určena překvapivě vysoká teplota, později plně potvrzena 
1961 
první radarové určení vzdálenosti 
1961, 12.února 
start první sondy k Venuši. Sonda Veněra 1 prolétla ve vzdálenosti 100 000 km od planety, ale kontrolní středisko se sondou ztratilo spojení dříve, než dosáhla oblasti Venuše 
1962 
astronomové na observatoři Pic Du Midi ve Francii zjistili, že rychlost rotace planety je 4 dny. Dnes víme, že rychlost oblačné vrstvy, která se pohybuje 60 krát rychleji než vlastní planeta 
1962, 22.srpna 
start sondy Mariner 2, která 14. prosince odvysílala první informace o Venuši ze vzdálenosti 3500 km od planety 
1964-1966 
radarové určení rotace Venuše 
1965, 12.listopadu 
start stanice Veněra 2. Koncem února 1966 prolétla ve vzdálenosti 2400 km od planety 
1965, 16.listopadu 
start sondy Veněra 3, která 1.března 1966 dosáhla povrchu Venuše 
1967,12.června 
start sondy Veněra 4. Přistála 18.října 1967. Vysílala  první přímá měření z atmosféry 
1967,14.června 
start sondy Mariner 5. průlet kolem Venuše 15.října 1965 ve vzdálenosti 4100 km. Další údaje o atmosféře 
1969, 5.ledna 
start sondy Veněra 5. Sonda přistála 16.května 1969. Až do výšky 20 km nad povrchem vysílala data. První měření na noční straně planety 
1969, 10.ledna 
start sondy Veněra 6. Cílové planety dosáhla 17.května 1969. Další měření v atmosféře 
1970, 17.srpna 
start sondy Veněra 7, která 15.prosince měkce přistála na planetě a 23 minut vysíala přímo z povrchu. První měkké přistání na cizí planetě 
1972, 27.března 
start sondy Veněra 8, která 22.července vysílala plných 50 minut z povrchu 
1973, 2.listopadu 
start sondy Mariner 10, jejíž cílovou planetou byl Merkur. Dráha byla zvolena tak, že nejprve 5.února 1974 prolétla ve vzdálenosti 5800 km od Venuše. Televizní kamera potvrdila rychlé proudění v oblačné vrstvě. 
1975, 8.června 
start sondy Veněra 9, která 22.října dopravila přistávací pouzdro na povrch Venuše. Druhá část sondy vytvořila první umělou družici Venuše. Přistávací modul vyslal první televizní záběry povrchu 
1975, 14.června 
na cestu se vydala Veněra 10, dvojče Veněry 9. Dne 25. října 1975 vysílala 65 minut z povrchu. Orbitální část se stala druhou umělou družicí Venuše 
1978, 20.května 
odstartovala sonda Pioneer Venus 1, která se 3. prosince 1978 stala třetí umělou družicí  Venuše. Mapovací radar sondy poskytl data pro mapu téměř celého povrchu planety 
1978, 8.srpna 
start sondy Pioneer Venus 2, sestavené ze čtyř sestupových modulů, které 9 .prosince 1978 zkoumaly podmínky v atmosféře planety. Jedno z pouzder vysílalo 63 minut z povrchu 
1978, 8. září 
start sondy Veněra 11, která dorazila 25. prosince do oblasti cílové planety. Vysílala 95 minut z povrchu a provedla podrobný rozbor ovzduší 
1978, 14.září 
start sondy Veněra 12, dvojče Veněry 11. Přistávací modul vysílal plných 112 minut z povrchu. 
1981, 30.října 
start sondy Veněra 13 
1981, 6.listopadu 
start sondy Veněra 14 
1982, 1.března 
na Venuši přistál sestupový modul sondy Veněra 13 
1982, 5.března 
ne Venuši přistál sestupový modul sondy Veněra 14. Oba moduly vysílaly barevné televizní snímky z povrchu a provedly rozbor vzorků půdy odebraných z hloubky 30 mm 
1983, 2.června 
start sondy Veněra 15 
1983, 7.června 
start sondy Veněra 16 
1983, 10.října 
sonda Veněra 15 se stala čtvrtou umělou družicí Venuše 
1983, 14.října 
sonda Veněra 16 se stala pátou umělou družicí Venuše. Obě sondy byly vybaveny aparaturou pro radarové mapování povrchu planety 
1984, 15.prosince 
start sondy Vega 1
1984, 21.prosince 
start sondy Vega 2. 
Merkur
Merkur je Slunci nejbližší a zároveň nejmenší planeta ve sluneční soustavě. Pro představu o jeho velikosti je jeho průměr asi 38 % průměru Země a je tedy zhruba 1,4krát větší než Měsíc. Rovníkový průměr má dokonce menší než měsíc Jupitera - Ganymed a měsíc Saturna - Titan.
Merkur je známý přinejmenším od časů Sumerů (3. tisíciletí př. n. l.). Je zajímavé, že od Řeků dostal dvě jména: Apollo při svém zjevování se jako ranní hvězda a Hermes jako hvězda večerní. Řečtí astronomové nicméně věděli, že tato dvě jména označují stejné těleso. Hérakleitos a Aristarchos se dokonce domnívali, že Merkur a Venuše obíhají okolo Slunce a ne okolo Země.
V římské mytologii je Merkur bůh obchodu a cestování, ale také zlodějů, tvoří protějšek řeckého boha Herma, okřídleného božího posla. Dostal své jméno pravděpodobně díky svému rychlému pohybu po obloze.
Naši předkové v české kotlině měli vlastní staročeské názvy této planety, říkali jí Dobropán nebo Horana.
Merkur je často viditelný triedrem nebo i neozbrojeným okem, ale je vždy velmi blízko Slunce a je těžké ho uvidět na zesvětlené obloze. Jeho jasnost dosahuje maximální hvězdné velikosti -1,9 mag, tedy více než jasnější hvězdy, avšak v přesvětlení zapadajícím či vycházejícím Sluncem jeho záře snadno zaniká.
Významná data
1610  - Italský astronom Galileo Galilei provedl první pozorování Merkura dalekohledem.
1631  - První pozorování přechodu Merkura přes sluneční disk francouzským astronomem Pierrem Gassendim.
1639  - Italský astronom Giovanni Zupus objevil fáze Merkura - důkaz, že planeta obíhá okolo Slunce.
1641  - Německý astronom Johann Franz Encke provedl první odhad hmotnosti podle účinku na kometu Encke.
1889  - Italský astronom Giovanni Schiaparelli zakreslil první mapu povrchu.
1965  - Radioastronomové Gordon Pettengill a Rolf Dyce (USA) určili periodu rotace na přibližně 59 dnů.
1968  - Surveyor 7 pořídil první kosmický snímek Merkuru, z měsíčního povrchu.
1974  - První oblet sondy Mariner 10 - ve vzdálenosti 900 km od Merkuru.
1975  - Třetí a poslední oblet Merkuru Marinerem 10.
2008  - První průlet (ve vzdálenosti 200 km) sondy MESSENGER okolo Merkuru (v říjnu 2008 a září 2009 další dva průlety).
2011  - Navedení sondy MESSENGER na oběžnou dráhu Merkuru.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

Portrét



Poslední fotografie


Kontakt


Statistiky

Online: 1
Celkem: 165029
Měsíc: 1276
Den: 39

 
 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA